Pohádka o Beránkovi

 

Co je možné, zdá se být zároveň i nemožné. Daleko vysoko v horách, kde samota je tak velká, že není vidět jejího vlastního konce, právě tam se narodil u samého kraje lesa beránek.

Beránek to byl krásný, kudrnatý s kopýtky ještě neposlušnými. Vždyť se teprve sotva držel na nohou. Jak čas plynul, ukázalo se, že to nebyl leda jaký obyčejný beránek. Často slýchával, že je nějaký jiný, než ostatní, měl z celého srdce rád přírodu matičky Země, často se toulal po kraji a nejraději se pásl na louce, která voněla radostí všech možných bylin a květů a která byla tuze daleko od jeho domova. Jak se toulal po kraji, horských loukách, překonával mnoha úskalí, překonával možné i nemožné, setkával se s ostatními zvířátky. Ta vždy s netrpělivostí a velkou radostí a nadějí očekávala jeho návrat, neboť jeho přítomnost je povzbuzovala a poskytovala jim šťastnější život.

Když beránek přišel, bylo všechno dobré. Tráva se lépe zelenala, kytičky více voněly, lesy svobodně prorůstaly a mohutněly, voda vesele bublala v potůčcích a bylo jí vždycky dostatek. Celá krajina, jakoby si prozpěvovala veselou písničku, která se nesla z horských úbočí a strání až do údolí a všichni beránka vítali, protože věděli, že bude dobře.

Jednoho dne, když si tak beránek vykračuje, tu se mu do cesty připletl zlomyslný skřítek. Beránek se dívá na něj překvapeně, ale ničeho se nebál. Jen tak stál a čekal, co se bude dít. Tu skřítek přistoupil a pravil: „Měj se ty na pozoru beránku, chodíš si tu a tam, ničeho se nebojíš, však já ti nachystám nadělení.“ Tu beránek zpozorněl, dělal, že se pase, ale neodpovídá. Skřítek zase doráží. „Však uvidíš beránku, že se začneš bát.“ Tu se asi dvakrát překulil tam a zpátky, udělal kotrmelec a najednou byl pryč. Beránek si ustlal na mechu vedle mladého pařízku, který jej volal, aby mu nebylo smutno a takto přečkali společně noc. Ráno, když rozespalé slunce vycházelo, kde se vzal, tu se objevil ten skřítek, kterého už beránek dříve spatřil. Postavil se rovnou před jeho pevná kopýtka a pravil. „Tak co bál jsi se? Strašil jsem tě v noci, jen co jsem to uměl.“ „Tak to jsi byl ty, který se mi snažil vzít mé krásné sny.“ Řekl beránek. „Já jsem se tak bál, až mi z toho bylo krásně. A jak mi bylo krásně, tak jsem si zase mohl snít. A to si představ o čem se mi asi zdálo.?“ „A co mě to zajímá, já jsem skřítek a mám strašit a dělat všelijaké vylomeniny. Nezajímám se o sny.“ Tu si to po chvilce skřítek samou zvědavostí rozmyslil a pravil : „Ale víš co ty beránku, tak jen trošku, jen tedy chviličku mi popovídej.“ řekl skřítek, a samou zvědavosti poskakoval z místa na místo, dokud mu beránek nepřislíbil. Beránek si protřel oči, pohladil pařízek, že mu s ním bylo tak dobře celou noc a začal vypravovat:

To jsem vám měl takový sen, že bych si ho nikdy nemohl vymyslet sám.

Jak jsem se tak pásl na voňavé louce, kde jen lehounký větřík kolébal vzrostlé stébla trávy a mezi tou kolébavou nádherou si poletovali čmeláčci, broučci, včelky a natěšeně usedali od jednoho voňavého kvítku na druhý. Tu se najednou přede mnou zjevila víla v šatu z pomněnek, kopretin a rozmanitých lučních květů. Byla půvabná jako nejkrásnější kytička na louce, vznešená, jako letmý pohyb motýlích křídel a moudrá jako poklad, který čeká na své objevení po mnoho let v naši prastaré zemi. „Jsem víla Lučinka a moc dobře tě znám. To já u tvého zrození jsem ti dala do vínku, že kudy beránku budeš kráčet, tam zaseješ sémě radosti a naděje. Jsi hoden tohoto úkolu a tak se i stane.“ Beránek si nevěřícně protíral oči, trošku se ze spánku probral a z takové nádhery, se zapomněl i skřítka bát. Jakmile znovu usnul, ocitl se na pokraji lesa, který jej lákal svou otevřenou náručí. Stromy jakoby se samy rozestupovaly a uvolňovaly mu cestu. Paprsky neodbytného sluníčka uhlazovaly mu cestu, která se zelenala čerstvým mechem, měkkým jako peřina.

Tu z poza letitého stromu se objevila druhá víla. Vypráví beránek. Byla celá z mechu, kapradí a všeho rostlinstva co najdeš v lese. Hrdě kráčela mi vstříc, jako bych byl její přítel. Její krása připomínala pestrost a svěžest jarního listí před ranním rozbřeskem. Jakoby rozuměla každému kořínku či větévce. Její moudrost vrůstala s korunami stromů do samotného nebe. „Jmenuji se Lesněnka a jsem víla, která vládne lesu. I já u tvého zrození byla a pro tvůj život překvapení ti nadělila.“ „Moudrost lesa budeš předávati dále, kudy budeš chodit, ze tvých beránčích rohů se stane koruna moudrosti krále. Tak se i stane.“

Beránek z té laskavosti a hojných darů neslyšel ani skřítka, který se snažil, co mu síly stačily, překazit beránkovi dobré spaní. Dychtivě, ale s pokorou čekal, jestli bude sen pokračovat.

A že se dočkal.

Hned za krátko se ocitl v krajině tak čisté, jako průzračná voda horského potůčku. A že těch potůčků a pramínků tam bylo. Byl to doslova ráj na zemi. Tu Beránek vypráví dále, aby ze samé zvědavosti neposedný skřítek alespoň chvilku poseděl.

Tak tedy ta rozvlněná bystřinka si prodírala mezi kameny neustále cestu vpřed, jakoby spěchala a chtěla stále něco dopovědět. Překotným šploucháním, radostným klokotáním, neustálým pohybem sytila krajinu svou přítomností. Kdejaký kvíteček, kořínek a všelijaká čarovná zeleň, která v té úrodné zemi panovala, přijímala její vláhu s velkým povděkem. Tu z té čisté vody průzračné najednou se vznáší třetí víla, která má šat z vodní páry stříbrné, jako andělské roucho. Kdybych se jí byl chtěl dotknout, tak se rozplyne. „Jmenuji se Voděnka beránku a přináším ti do vínku život a odnáším vše nepotřebné“., řekla. „Pramen mé čisté vody tě bude celým životem provázet. Nikdy nebudeš žíznit po lásce, po pravdě a moudrosti. Tak se i stane.“ V tom se víla rozplynula a zůstal jen po ní stříbrný opar na hladině.

Co byste čekali, že udělá ten zlomyslný skřítek, když slyšel takové hezké vyprávění. Beránek celou svou bytostí se tak rozjitřil, že už už spěchal na dobrou pastvu, aby se po ránu posilnil. Se skřítkem ale nebyla žádná řeč. Povídá: „Beránku, když jsi tak chytrý a moudrý, tak mi poraď“ „Co mám udělat pro to, abych nemusel být takový zlomyslný, nezbedný a neposedný. To jsem jednou berušce na louce udělal tak zle, že přišla málem o svůj život a ještě jsem ji zmátl, že zabloudila od svého domova. Chudinka se tak bála a plakala. A já se jen smál a smál a měl radost z jejího neštěstí. Anebo Beránku, jsem byl tak krutý na malého bezbranného kolouška, který hledal vystrašeně svoji maminku. Místo abych mu pomohl najít svoji maminku, tak jsem ho poslal na opačnou stranu, tak aby zabloudil v lese ještě dál. Copak není lék na tu mou zlomyslnou nemoc. Copak musím takto činit až do konce svého života? Jako bych byl očarován zlou mocí. „

Beránek pozvedl hlavu od šťavnaté pastvy a chvilku přemýšlel. „Víš, co skřítku“, řekl beránek, „Jestli se chceš opravdu polepšit,musíš se naučit konat dobro. Vzpomeň si na malého ptáčka, který chce opustit hnízdo. Ptáček se učí trpělivě létat a mnohokrát upadne a třeba si i natluče zobáček a poláme peříčka při tom svém učení. Znovu a znovu to zkouší, až jednoho dne vzlétne, kouká se ze shora na celý kraj a teprve až se naučí létat,může zanotovat ostatním svou radostnou písničku. Avšak tomuto činu, předchází nekonečná trpělivost a naděje toho malého ptáčka, který ví, že bez snahy a trpělivosti se létání nikdy nenaučí.“„ Tak i ty skřítku, začni konat dobro.“

„Potkáš-li nešťastného, udělej ho radostným, potkáš-li nemocného, udělej jej zdravým, potkáš-li veselého a moudrého, od něj se uč. „

Skřítek beránka vyslechl a opravdu začal zkoušet konat dobro. Jeho odhodlání se mu stalo velkou oporou, jeho trpělivost blízkým přítelem. Zpočátku se mu nevedlo příliš přívětivě, ale stále si připomínal slova beránka a trpělivě se učil. Časem i když beránek už byl zase daleko od místa, kde skřítka potkal, tak se i tam měli lépe, protože jeden zlomyslný a zlý skřítek se polepšil.

Beránek si pochutnával na šťavnaté pastvě, potichu si v duši spokojeně pobroukával a byl z celého srdce rád, že je na světě, který je zase o trošku lepší než dříve.

 

Mawu / leden / 2012